Inu, když někdo umí                                  Fotografie z výstavy, zde:

Téměř šest měsíců po oslavě svého životního jubilea se Jiljí Sedláček představuje olomoucké veřejnosti dosud nejrozsáhlejší samostatnou expozici. Ne snad, že by hodlal bilancovat, či jinak pitval své dosavadní tvůrčí úsilí. To by jeho plné malířské sile a mimořádně aktivnímu životu příliš nesvědčilo. Pokud však na výstavě najdeme několik prací staršího data, pak jen proto, aby ozřejmily a podtrhly vzácnou přímočarost jeho uměleckého vývoje. Jiljí, alias Iko Sedláček přizval k účasti na výstavě svého staršího přítele Zdeňka Kučeru. K tomuto rozhodnutí jej nevedla nutnost, nýbrž zkušenost a smysl pro vyváženost expozice, kterou trvale osvědčuje při často náročných instalacích velkých i komorních výstavních celků u nás i v zahraničí. Zdá se, že nemohl udělat lépe. Nikoliv proto, že Kučerovy sochy a objekty prostorově skvěle vyváží plošný účinek dvourozměrných obrazových exponátů, nýbrž také proto, že v rámci estetického souznění a současně kontrastu tvůrčích východisek, umožňují olomouckému publiku soustředěně vnímat dvě snad základní a typické polohy zdejší výtvarné kultury. Vedle čistě výtvarných problémů a lidsky přátelských vazeb spojuje oba vystavující i osudová náhoda; již jejich otcové byli významnými olomouckými malíři. Známé rčení o jablku padlém nedaleko stromu našlo v tomto případě naprosto reálný obsah.

 
Malíř, sochař, grafik a výtvarný pedagog Zdeněk Kučera je letitou stálicí české i mezinárodní výtvarné scény v oblasti konkrétního umění, na jehož vývoji a úspěších se aktivně podílí od šedesátých let minulého století. Hnutí „Art concret“ vzniklo ve třicátých letech jako protiváha abstraktních tendenci a zkoumalo nejpřirozenější výtvarné elementy - linii, barvu, plochu - a jejich vnitřní i vnější vztahy. Ve svých nápaditých a esteticky mimořádně účinných malířských i sochařských opusech Kučera nachází logiku skladby geometrických těles a tvarů, jejich zákonitosti a možnosti jejich optického a tvarového působení. V rámci tvůrčího procesu, vedeného racionální úvahou i uměleckou intuici, tak zjevuje vnímateli vnitřní struktury hmotného i dojmového. Není bez zajímavosti, že neiluzivní, naopak velmi skutečná podstata konkrétního umění inspirovala v mnoha ohledech i vědu například v oblasti výzkumu fraktál, jejichž prostřednictvím lze zkoumat strukturu fyzických, biologických i společenských jevů. Kučerova tvorba patří ve své názorové poloze ke špičkovým uměleckým výkonům.

Smyslově vytříbenýma kultivovaným způsobem hledá vztahový řád tvarů, linií a ploch ve svých obrazech a kresbách také Jiljí Sedláček. Jeho umělecký výraz je však založen na podstatně volnějším konceptu, jehož výraznou součásti je emotivní zaujetí procesem tvorby. Právě dělný stav tvoření, v jehož průběhu nachází konkrétní podobu, ale i smysl své výtvarné výpovědi, je pro malíře stavem vzrušivých doteků vlastní lidské podstaty a tvůrčí provokací jeho výtvarné inteligence. V Sedláčkových dílech není třeba hledat konkrétní obsahy, byť jsou mnohdy naprosto zřejmé a téměř vždy opřené o reálný prožitek skutečnosti. Jeho výtvarné poselství spočívá v podmanivém vnitřním napětí tvarů, barev, ploch a kresebných zásahů v podivuhodně tajemné, současně však průzračně a jasně definované oslavě lidských smyslů. Mnohé návštěvníky výstavy nepochybně zaujmou i Sedláčkovy kultivované a slohově přesvědčivé kresby, které dosud před veřejností z nepochopitelných důvodů tajil.

Vedle svého základního poslání, prezentovat zjevné kvality obou umělců, poukazuje výstava Jiljího Sedláčka a Zdeňka Kučery také na živé a vývojově nosné umělecké proudy, jež mají v olomouckém prostředí podobu určitého fenoménu a které si zcela určitě zaslouží naši pozornost i hlubší teoretické zhodnocení.

 
Jiří Hastík, Wien 10. 3. 2007