O jedné příliš krátké návštěvě v Olomouci

Sandro Parmiggiani* Il testo originale in italiano, clicca qui:

Krátký, příliš krátký byl můj březnový pobyt v Olomouci na to, abych mohl říci, že jsem poznal toto město, které se mi od prvního okamžiku zdálo opravdu krásné, dosud obklopené a určitým způsobem chráněné aurou dávných věků. I když na seznámení s Olomoucí jsem měl jenom pár hodin, zůstaly mé vzpomínky velice intenzivní. Přijeli jsme večer už za tmy, po dlouhé celodenní cestě autem, které bylo naplněné katalogy k výstavě umělců z Reggio Emilia s názvem Provincie bez provincialismu, organizované institucí Palazzo Magnani, která se měla zahajovat odpoledne příštího dne v Galerii G. Ještě než jsme šli spát, měli jsme příležitost posedět chvilku s olomouckými umělci. Bylo to neformální setkání, vroucí a přátelské, na půdě Unie výtvarných umělců Olomoucka, která byla hostitelem naší výstavy. Další den proběhl ve frenetickém tempu instalace a oficiálního zahájení. Ale sotva skončily slavnostní proslovy, měl jsem možnost uvědomit si z několika krátkých rozhovorů s návštěvníky vernisáže a z jejich pozornosti s jakou si prohlíželi vystavená díla, zvláštní atmosféru účasti a opravdový zájem poznat práci zatím neznámých umělců, přicházejících z dálky, z našich končin. Na samotné město mi pak zůstalo jenom dopoledne dalšího dne, vzhledem k odjezdu, který se bohužel nedal odložit. Na programu byla návštěva olomouckého Muzea umění a setkání s jeho vedením; toto magické místo ve mně zanechalo silný dojem. Zde přímo dýcháte atmosféru lásky a zaujetí pro výtvarné umění a jeho historii, společně s novými netradičními přístupy, jak to bylo vidět například na výstavě českých filmových plakátů, anebo dnes už málo vídaný zájem o grafiku a kresbu, s jakým jsem se setkal v expozici v nejvyšším patře budovy. A tak jsem vlastně i ten poslední půlden v Olomouci strávil většinou v uzavřených místnostech. Zbývala asi hodina času na to, abych se trochu prošel ulicemi města, v touze být tulákem, mít čas zastavit se v centru a obejít ze všech stran nádhernou fontánu od Ivana Theimera, která je tak dokonale začleněna do daného prostředí, že vzbuzuje pocit jakoby byla vytvořena ve stejné době jako domy a paláce kolem ní. Fantaskní svět tohoto díla je zároveň moderní a hluboce zakořeněný v dávných dobách... Málo, příliš málo času jsem měl na toto město, které se mi vrylo do srdce.

Zatím jsem neměl možnost seznámit se s výstavou, kterou připravili naši olomoučtí přátelé na září pro prezentaci v Palazzo Magnani, jako určitou formu vzájemné výměny a symbolického předání štafetového kolíku na trase mezi Olomoucí a Reggio Emilia. Přesto ale očekávám, že horizont této výstavy bude skutečně zajímavý. Kladu si otázku, co se zrodilo a vyklíčilo v tomto hlavním městě Moravy, s jeho složitou historií, se záblesky dávné slávy z období, kdy tato země byla pulzujícím evropským centrem, ale také se vzpomínkami na nedávný čas uzavřenosti, nedůvěry a izolace do které byla uvržena. Protože to, co umělec tvoří, je nezávisle na jeho vůli vždy nějak spojeno s jeho osobní historií, s lidmi, které potkal, s místy, kudy prošel, s kulturou, vůněmi, chutí, světlem a stíny země, v níž vyrostl. V srdci uměleckého díla jsou tajemně uloženy všechny vzlety a pády našich nadějí a iluzí, nepokoj a bolest duše, zkrátka všechno. Setkání s uměleckou tvorbou z jiné země nás vždy obohacuje. A zdaleka to není jenom na rovině nových či odlišných formálních řešení; toto setkání nás určitým způsobem vtahuje do jiných perspektiv, které by nám jinak zůstaly utajené; ukládá do nás zárodky jiného, předtím neznámého nahlížení věcí, které se v nás mohou zakořenit natolik, že už nikdy nebudou vymazány. Olomoucké obrazy ponesou v sobě svá tajemství a bude určitě stát za námahu proniknout do některého z nich. Pokud jde o mne, představuji si už teď, že uvnitř jejich prismatu snad dovedu zachytit alespoň určitý přitlumený záblesk, který ve mně zažehne touhu a sen znovu se do Olomouce vrátit.

* Kurátor výstavních aktivit galerie Palazzo Magnani, Provincie Reggio Emilia