Vyznání Antonína Suchana

Hledal jsem fotografické metafory v kůře stromů, v pohybu vody i v kameni, které zavírá čas na okamžik či na věky, abych s každým poodhalením zdánlivě uzavřeného otevřel nějaké tajemství. Strom se listem odívá, ale když zůstane „jen“ dřevo, je to spící tvar, který se probouzí dotykem fantazie, vykvétá jako neznámý květ, je křehký jako slza, hebký a vláčný jako žena, je v něm smutek i radost, slunce i noc, jsou v něm dotyky prstů a očí, je to zjevení nových tvarů, kterým dřevo propůjčuje svoji hmotu i duši.

Tonda Suchan