Stručná historie Kabinetu grafiky

V létech 1963 - 1964 proběhla rekonstrukce jednoho z nejvýznamnějších olomouckých měšťanských domů na tehdejším náměstí' Rudé armády 7, z řady těch, kterým se kdysi říkalo Pod bohatými krámy. Podle návrhu Bedřicha Janíčka měla vyvrcholit otevřením zazděného podloubí'. K tomu sice nakonec nedošlo, ale mezitím se pozornost soustředila k prvnímu patru, kde byly v průběhu stavebních prací objeveny krásné malované záklopové stropy. Jejich velký rozsah vsak vzápětí vyvolal komplikaci - díky tomu zde totiž nebylo možné adaptovat znovu byty a tak se vynořila nutnost uvažovat o nové funkci. O rok později byly stropy restaurovány a 4. října 1966 byla ve dvou nově upravených sálech zahájena první výstava věnovaná grafickému dílu Giacoma Manzú. Kabinet grafiky, jak byla nová výstavní síň nazvána, byl upraven podle projektu architektky Anny Volejníkové, elegantní venkovní poutač a současně logo navrhl František Bělohlávek. Grafický kabinet se stal vedle někdejšího Domu umění v Hynaisově ulici druhou výstavní síní olomoucké Galerie výtvarného umění. Jeho asi sto čtverečních metrů skutečně umožňovalo pořádaní vesměs komorních výstav, soustředěných převážně na práce na papíře. Ročně se jich tady ve zhruba šestitýdenních cyklech uskutečňovalo kolem osmi až desíti, takže za ta léta, kdy sloužil galerii, by jich bylo možné napočítat okolo dvou set. V prvním období plnil především roli jakéhosi doplňku Domu umění, ale od roku 1976, kdy bylo hlavní sídlo galerie uzavřeno, kabinet (dobovou hantýrkou přezdívaný „grafák“, nebo „grafáč“) postupně přebíral roli hlavní galerijní výstavní síně. Nejen však proto, že galerijní činnost byla postupně umrtvována - provizorně adaptovaná bývalá kanovnická rezidence ve Wurmově ulici totiž začala sloužit jako Pamětní síň Bohumíra Dvorského, Vladimíra Navrátila a Karla Svolinského, představy o rekonstrukci Domu umění nakonec paradoxně vyústily v jeho demolici - ale i proto, že jeho komornost, ba bez nadsázky řečeno genius loci samy o sobě vylučovaly pořádaní tehdy tak oblíbených oslavných akcí. Nakonec tedy galerie vystavovala pouze tady. To trvalo až do roku 1993, kdy nástupce galerie - Muzeum umění - otevřelo pro veřejnost první část čerstvě adaptované budovy v Denisově ulici. Poslední muzejní výstava v Kabinetu grafiky - retrospektiva grafického díla Bohuslava Reynka - tak proběhla od 14. ledna do 25. února 1993. Jeden z prvních výstavních prostorů v nové budově byl také na památku starého „grafáku“ nazván Kabinetem. Tím se mohla historie půvabné výstavní síně na opět již Dolním náměstí 7 uzavřít. Pracovníci Muzea umění však nechtěli dopustit její zánik, a tak nakonec došlo k dohodě mezi muzeem, městem jako majitelem domu a olomouckou odbočkou Unie výtvarných umělců: muzeum předalo kabinet včetně kompletního vnitřního vybavení Unii výtvarných umělců Olomoucka. Vedle citových vazeb k tomuto prostoru v tom sehrála roli i snaha alespoň dílčím způsobem vynahradit olomouckým výtvarným umělcům křivdu, která se jim stala po roce 1948, kdy byl jejich Dům umění zabaven státem a předán právě olomoucké galerii. Zatím poslední vztah mezi pracovníky muzea a členy Unie v otázce kabinetu souvisí s komunálním volebním obdobím let 1994 - 1998, kdy se podařilo prosadit myšlenku, aby veškeré výtvarné výstavní síně v Olomouci, působící v městských objektech, platily pouze symbolické korunové roční nájemné a nebyly tak vystavovány nebezpečí (které se mezitím vynořilo také u Kabinetu grafiky), že budou převedeny do jiné, především komerční sféry.

Prof.PhDr. Pavel Zatloukal

Muzeum umění Olomouc