Milý Zdeňku,
běží sedmá hodina prvního dne posledního měsíce roku 2010. Roku Tvého významného životního jubilea a také roku Tvé nejvýznamnější výstavy. Stihl jsem ještě vidět expozici grafiky a objektů v Galerii Patro nainstalovaný s Vackovsky vytříbeným vkusem, smyslem pro řád i pohyb bezpočtu obdivovatelů Tvých děl. V té souvislosti mne znovu naléhavě oslovila šíře Tvého talentu, cizelovaná letitou zkušeností a schopnost vnímat estetickou kvalitu jednotlivých věcí i prostoru. Ten galerijní se mně rozrostl o pomyslnou čtvrtou, povýtce niternou dimenzi, kterou snad nejvýstižněji charakterizuje Michelangelův výrok: “Celek se skládá z detailů” a tvůrčí krédo Georgese Braquea: “Miluji pravidlo, které koriguje vzrušení.” To druhé vyznání se týká především Tvých objektů, při jejichž tvorbě dáváš věcem nové významy tím, že je odejmeš přirozenému účelu a vnukneš jim výsostně estetickou funkci. Vše se však děje bez upachtěného chtění. Vše je dílem hravé demiurgie, šibalsky mladistvé rozkoše z tvořivé hry, která má smysl a vtipnou pointu.

Za okny mého ateliéru se však tmy a mlžného oparu zbavují budovy zdejšího Manhattanu a já zjišťuji, že se opět nořím do úvah o umění, čemuž se chci dnes ubránit, jelikož se známe dlouhých šestatřicet let. Za tu dobu jsem Ti zahajoval řadu výstav a napsal o Tvé tvorbě několik studií, nichž bylo z mého hlediska řečeno vše podstatné. Zažil jsem také mnohé situace, v nichž ses zachoval jako člověk vždy připravený pomoci jiným. V této souvislosti oceňuji i Tvé pochopení mé časové tísně a přijetí nabídky tohoto způsobu řešení dnešní situace, přestože jsem slíbil, že se výstavy zúčastním.

Za dobu naší známosti jsme spolu prožili bezpočet krásných, rozverně veselých, nostalgicky jímavých i ponuře smutných chvil. Patříš k lidem, kteří se za všech okolností snaží nabíjet jiné pozitivní energií. Snad proto mne dost dlouho trvalo, než jsem se Tvé informace a historky naučil násobit správným koeficientem pravděpodobnosti. Nutno však říci, že uším všech zní nejlépe v konkrétní chvíli podání, v okamžité formě Tvé bezbřehé fabulace, kterou v nezmenšené míře užíváš ve svém malování. Ostatně, nebýt zmíněných skutečností, sledovali bychom dnes patrně akademický přednes tuctového umělce a nemohli bychom být svědky spektáklů konfrontace minulosti s osobitou malířskou dikcí současníka ani eskapád Tvých obrazových hrdinů, jež tropí na velkorysých plochách rafinovaně promalovaných pozadí.

Již dosvítalo do zimně ponurého rána, které v představě srovnávám se září Tvých nasvětlených pláten a slavnostní atmosférou Tvé jubilejní výstavy. S nostalgickým pocitem z toho, že nemohu být součástí onoho stohlavého davu Tvých příznivců, všechny srdečně zdravím. A Tobě, Zdeňku, přeji především zdraví a přinejmenším stejné tvůrčí nasazení jakým se prezentuješ dnes.

PS: Také se upřímně těším na Tvé další normální i jubilejní výstavy.

Jiří Hastík